STŘEDA 14. ŘÍJNA – ODJEZD
Pracuji z domova, odpoledne se balím. Těším se, ale pod dojmem posledních zpráv mám i trochu obavy. Na rozdíl od Egypta a Tuniska se ale v Izraeli neútočí na turisty. PD se pro mě stavuje po 17.00 a odjíždíme do Prahy k B., kde budeme spát. Cestou se modlíme – i za to, aby to Pán Bůh nějak jasně ukázal nebo zastavil, pokud bychom tam jet neměli.
Spíme ve Stodůlkách u B., milé přijetí, luxus.
ČTVRTEK 15. ŘÍJNA – LET, JAFFA, PALMACHIM
Vstáváme před 7.00. Říkám si, jak po příštích 10 dnů budou asi pohodlná postel a sprcha vzácností. Počasí je depresivní, chladno, mrholí. Snídáme s hostiteli, pak nás Pavel veze na letiště.
Setkáváme se s Danym, který nás přišel doprovodit, a s PH. Jdeme k odbavení. Security agenti si nás rozebírají. Klasické otázky, s kým tam letíte, proč, kdo vám balil zavazadlo. Jaký je mezi vámi vztah. Pak mi přijde, že přitvrzují. Kdo to naplánoval? Jak dlouho jste to plánovali? Berou si ode mne itinerář, chtějí vidět rezervaci auta. Kde budete spát? Jaký máte záložní plán? „Můj“ agent se se mnou baví anglicky, prý kvůli kolegovi, který stojí zdánlivě bez většího zájmu vedle a dělá si poznámky.
Znáte tam někoho? Občas si dají pauzu a sejdou se, pak zase přijdou zpátky. Po očku sleduji, jak se PD a PH potí podobně jako já. Kde pracujete? Co je to za firmu? Nemáte vizitku? Kdo jsou vaši zákazníci? Přihlásil byste se do firemního mailu? Nakonec mi agent popřeje příjemný pobyt a doporučí, abychom od nikoho nic nepřijímali. Jdu si nechat odbavit batoh – nemůžu najít boarding pass, ale agent tvrdí, že mi vrátil všechno. Naštěstí ho nakonec nepotřebuji. Pak se scházíme u čekajícího Danyho. Připadám si docela vyždímaný. Koukám na hodinky – byli jsme u pohovoru nejméně 50 minut!
Loučíme se s Danym a procházíme pasovou kontrolou. Dopíjíme vodu. Při čekání v gate kluci vidí v chodbě za sklem horolezce Adama Ondru, domluví se s ním posuňky a PH se s ním přes sklo fotí.
U rentgenu očekávám problém – vezu si s sebou dírkovou komoru. Všechno ale prochází v klidu, nic nemusím rozbalovat.
Vypitá voda se hlásí, asi trošku i nervozita, stojíme v letadle frontu na WC. Když letuška vidí, že si nesedáme, ptá se kol beseder? Na lowcost aerolinku se všichni chovají velmi mile.
 |
| Pojíždíme na start. Déšť, šero. |
Start je perfektní a pak následuje to, na co jsem se těšil – mlha kolem nás světlá a světlá a najednou jsme nad mraky, nad námi modro, pod námi bílo. Mírná turbulence s rostoucí výškou přechází. Asi po hodině letu se mraky trhají a začíná být vidět zem. Užíváme si to.
 |
| Země. Svatá země. |
Před přistáním vidíme pobřeží a nepřehlédnutelnou elektrárnu v Hadeře. Na letišti nemůžeme uvěřit, že už jsme tu. Pasová úřednice vypadá přívětivě, ale zkoumá naše úmysly pečlivě. Sahá po telefonu, ale pak si nechá ukázat náš itinerář, že je česky, jí nevadí. Ptá se nás na West Bank. Říkám We will avoid that. Propouští nás, dostáváme víza.
Nacházíme Cellular Shop a kupuji předplacenou SIMku. 240 NIS je trochu víc, než jsem čekal, platím kartou. Měníme peníze, nacházíme půjčovnu Hertz a vyzvedáváme si auto.
Dali nám KIA Picanto. S automatem. Říkám, že jsme chtěli manuál. Modernizujeme, říkají. Automat je lepší. Nu, jak pro koho. Po chvíli rozmýšlení doplácíme 110 euro za vyšší pojištění (bez spoluúčasti). Vyzvedáváme si auto na parkovišti a od vedlejší české rodinky lapáme instrukce, jak s automatem.
PD bude řídit. Chvilku mu trvá si zvyknout a už vyjíždíme rovnou do telavivského provozu. Dělám navigátora, PH sedí vzadu s částí zavazadel. Picanto je opravdu malé. Zajíždíme do večerní Jaffy a jdeme se podívat do přístavu. Procházíme uličkami a kluci jsou nadšení.
 |
| V Jaffě |
Pak pokračujeme na jih. Po neplánované zajížďce (na Street View není všechno, zvlášť na některých místech) dorazíme na pláž Palmachim. Cestou v Bat Jam v malé ruskojazyčné večerce kupujeme nějaké potraviny – vodu, chleba, olivy, jogurty. Kemp vypadá setmělý, ale nacházíme rangery a ptám se na nocleh. 50 NIS za noc a auto. Bereme si věci a hledáme místo na nocleh. Všude písek. Velmi jemný písek.
 |
| Na parkovišti v Palmachim, PH a "naše" Picanto (foto PD) |
Stavíme stan. Je kolem osmé, všude tma. Cítíme, že nám nepůjde usnout. Rozhoduji se spát na karimatce venku. Koukáme na hvězdy, pozorujeme blikající letadla, v dálce svítí mrakodrapy Tel Avivu, všechno prostupuje hučení vln. Pak kemp postupně ožívá – přicházejí skupinky omladiny, někdo si dělá oheň, zní kytara. Nakonec blbneme na kazzoo a flétnu, jsme všichni trochu euforičtí. Hluk nikomu nevadí, protože stejně všechno zaniká v šumění moře. Jemný písek máme všude. Ale to nevadí -- jsme v Izraeli!
Koupeme se, uléháme ke spánku. Šikmo nad námi z nedaleké základny létají blikající drony. Několikrát se budím a koukám na Kasiopeu a nezvykle vysoko zářící Orion a Plejády. Postupně tomu začínám věřit. Jsme skutečně tady! Jsme v Izraeli!
PÁTEK 16. ŘÍJNA – BEERŠEVA, NEGEV
Budím se s bolestí hlavy – vyvrácený krk ve spánku mi nesvědčí. Jákob věděl, proč si dát pod hlavu ten kámen... Snídáme v kempu Palmachim, nabíráme si vodu.
 |
| Na pláži v Palmachim |
 |
| Ranní Tel Aviv z Palmachim (foto PD) |
Vyrážíme do Beerševy. Cestou sledujeme krajinu a projíždíme Aškelon, Ašdod, Sderot. PH fotí cestou autobusové čekárny upravené jako kryty proti raketám z Gazy.
 |
| Opevněná autobusová zastávka (foto PD) |
V Beerševě nacházíme nákupní centrum a vyrážíme nakoupit na 2 dny. Bude šabat a budeme v poušti. V mallu nám PD kupuje výbornou plněnou pitu.
 |
| Vzpomínka na domov |
Chceme na Tel Beer Ševa (národní park, vykopávky staré Beerševy), ale nikdo nám nedokáže poradit. Modlíme se za vedení a pak zjišťujeme, že jsme předčasně uhnuli a jedeme po silnici 40 do Eilatu.
 |
| Na cestě (foto PH) |
OK, asi to tak mělo být. Ocitáme se v Negevu. Projíždíme Sde Boker, zastavujeme v Midrešet Ben Gurion a jdeme na první „procházku“. V národním parku nám dámy radí jinou trasu, a my ochotně poslechneme. Kupujeme si Orange Card (150 NIS) na vstupy do národních parků a vydáváme se na cestu. PD si tu chvíli dobíjí baterku do foťáku a já si poprvé libuji, že jsem si vzal manuální foťák na film. Pojíme a vyrážíme údolím potoka Kerkeš dolů.
 |
| Sestup vádím potoka Kerkeš |
První opravdový kontakt s místní krajinou. Sestup je trošku divočejší (suť – skála – písek) a pak ostré stoupání zkratkou vedle serpentin silnice.
 |
| Jdeme po zelené (foto PD) |
PD hojně fotografuje a já jsem nervózní – plánované tábořiště bych rád našel za světla.
 |
| V Negevu (foto PD) |
Krátce zastavujeme v Micpe Ramon, přesně při západu slunce (cca 18.00). Nemůžeme se odtrhnout od výhledu do kráteru Makteš Ramon, ale pobízím kluky k další cestě. Podle popisu (který jsem si udělal podle Google StreetView) a topografické mapy nacházíme tábořiště přesně. Je trochu pod úrovní okolního terénu. Stavíme stan. Rohové popruhy zatěžujeme kameny, kolíky by tu nebyly k ničemu, půda je písčitá, vlastně spíš kamenitá.
 |
| Chenjon lajla (nocoviště) v kráteru Ramon |
Kocháme se krajinou a uzounkým srpkem Měsíce v dohasínajícím soumraku a po „šabatové“ večeři (koupili jsme si i víno a chalu) se ukládáme ke spánku.
 |
| Šabatová večeře na nocovišti (foto PH) |
Je ale brzo a jsme pod vlivem spousty dojmů, takže si spíš povídáme. Na anténu auta dáváme českou vlajku. Po setmění vidíme za hranou svahu záři světel nějakého auta, které zastavilo nedaleko. Trochu nás to znervózňuje. Světla ozařují skalní stěnu nad námi a my se neodvažujeme vyhlédnout, byli bychom dobře vidět. Slyšíme hlasy. Nesvítíme a mluvíme tiše. Pak je slyšet další auto. Společně s prvním jedou po cestě, která vede okolo tábořiště. Nezahlédneme je, oni nevidí nás – jsme níž než okolní terén. Auta zastavují kus cesty za námi, je vidět, jak svítí. PD a PH opatrně vystupují nad terénní hranu a po návratu popisují, že auta svítí někam do terénu a lidé z nich tam ve světle reflektorů něco hledají na zemi. Zachováváme „tichý režim“ a znovu se ukládáme. Zkoušíme fotit noční oblohu, ale překvapivě je tu dost světelného smogu – podle směru odhaduji, že z Micpe. Rozhoduji se spát v autě, kluci budou ve stanu. Moc klidný ale nejsem. Není tu ani mobilní signál. Budím se asi po půl hodině a vidím PD, jak kouká ze stanu a posunkem mi naznačuje, abych byl potichu. Šeptá. Slyšel na kopci nad námi pohyb kamení. Několik minut napjatě posloucháme, ale nic se neozve. Světlo není vidět žádné není a odhaduji, že člověk by se po tom svahu ve tmě nedokázal pohybovat. Možná nějaké zvíře nebo uvolněné kameny... Na klidu nám to ale nepřidává.
SOBOTA 17. ŘÍJNA – NEGEV, EILAT
Do půlnoci se budím každou půlhodinu a rozhlížím se po temné krajině, poslouchám tmu a koukámna hvězdy. Zbytek noci spím klidněji, budím se kolem čtvrté. Předním oknem sleduji východ Venuše a bočním obdivuji Oriona a krásně viditelného Zajíce. Nevím proč, připadá mi takový bezbranný a schoulený. Ještě usínám.
 |
| Náš tábor v kráteru |
Budíme se současně s PD za úsvitu, bereme foťáky a vyrážíme do okolí. Po večerních návštěvnících zbylo jen pár stop v písku. V denním světle všechno vypadá optimističtěji. Dohadujeme se, že to možná byli biologové, kteří něco hledali v písčitém vádí.
 |
| Snídaně nikoli v trávě |
Při snídani pozorujeme horkovzdušný balón, který provádí po poušti „skoky“ a nakonec pro něj jede auto s přívěsem. Po ranním focení a sběru kamenů se balíme – trvá to déle, než by člověk čekal.
 |
| Na Švil Jisrael |
Popojíždíme asi 5 km po 40 a zastavujeme u odbočky na Ammonites Wall. K našemu zklamání za námi za okamžik zastavuje autobus s výpravou teenagerů a vyrážejí stejným směrem. Couráme se za nimi a pak vyrážíme po části Švil Jisrael na „vyhlídku“.
Z převýšení několika set metrů se nám otevírají krásné výhledy na krajinu v kráteru Ramon, terén je zajímavý, proděravělé skály, spousta hnědých a okrových odstínů. Výstup bych hodnotil 4 z 5, pokud jde o obtížnost s mým „ortézovým“ kolenem. Jsem rád, že jsem si vzal pevné boty.
 |
| V Negevu (foto PD) |
Nahoře mě začnou úporně pálit oči – „zkušený borec“ si samozřejmě na procházku pouští tmavé brýle nechává v autě. PD mi půjčuje svoje a sestupuji napřed.
 |
| Rozcestí modré a zelené |
Na rozcestí s „Electricity Route“ na PD a PH čekám a rozdělujeme se – já jdu po značce, kluci zkratkou k autu. Prožívám skvělých 20 minut samoty v Negevské poušti. Samozřejmě s vědomím, že na mě čeká auto, kamarádi a zázemí.
Cestou zastavujeme ve vádí Páran. Masivní ploché řečiště, na šířku snad kilometr. Je s podivem, jak tu jsou zelené stromy, i když voda k vidění není.
 |
| Vádí Páran. Značka varuje, že na silnici může být hodně vody. To bychom tu ale museli být na jaře. |
V Eilatu hledáme náš hostel Little Prince. Okolí není zrovna výstavní, ale co. Obsluha je přívětivá, k dispozici je zdarma čaj, káva, mléko. Necháváme si věci v pokoji – vymýšlíme úkryt na doklady a peníze (nakonec je necháváme v komodě za zásuvkami, podle neporušené vrstvy prachu je vidět, že tam dlouho nikdo nekoukal).
Hledáme Coral Beach a nakonec se PD vrací pro auto. Máme asi hodinu do zavíračky. Mě opět pálí oči, takže se jednou vykoupu a jinak si to moc neužívám.
 |
| Večerní Eilat |
Vracíme se, cestou kluci fotí v přístavu americkou vojenskou loď. Vyrážíme do večerního Eilatu, odhodláni dát si večeři v restauraci. Eilat jsou takové izraelské Karlovy Vary, říkám si. Ceny v restauracích nás moc nepřesvědčují, ale nakonec dostáváme tip od chlapíka s letáčky na Club Restaurant. Cosi nám na letáček píše a že prý budeme mít deset procent slevu. Je to kousek, takže tam vyrážíme. Zdálky působí resturace příliš „disco“ dojmem, ale je tu pěkná zahrádka a příjemná obsluha. Výborné jídlo (shawarma s hranolky a oblohou, k tomu saláty, pivo Goldstar). Jídlo za 50 NIS.
Cestou zpátky nakupujeme u holandského Žida, potetovaného chlapíka, který nám říká, jak jsou české holky krásné, sám s jednou kdysi chodil. I still have dreams. . . , říká s pohledem upřeným někam za obzor. Chvilku pozorujeme provoz na letišti, které je tu vlastně uprostřed města. V pokoji máme díky klimatizaci krásných 24 stupňů, venku je kolem deváté ještě 31.
NEDĚLE 18. ŘÍJNA – MRTVÉ MOŘE, MASADA
Po vydatném spánku snídáme na střeše hostelu, nad námi chodí letadla na přistání a my se kocháme výhledem na Eilat a na slunce vycházející za jordánskými horami.
 |
| Snídaně na střeše v Eilatu |
 |
| Snídaně na střeše v Eilatu (foto PD) |
Po snídani vyrážíme na sever, na Masadu to máme 230 km. Cestou tankujeme v nějaké oáze na benzínce. Trošku horší domluva, obsluha – zřejmě jemenští Židé – nemluví anglicky.
Trochu absurdně působí všudypřítomné tabule s výstrahou před záplavami a ukazatele výšky vody u silnice. Ale na jaře to tu nejspíš vypadá jinak. . .
 |
| Ukazatel výšky vody |
Míjíme neutěšenou pláň Sodomy (vybavuje se mi výraz „v zemi solných plání, kde nelze bydlet“) a Mrtvé moře nás vítá svým méně vlídným koncem.
 |
| U Sodomy |
Na mne krajina působí depresivněji než Negev. Vyschlá země, podivně vypadající voda, dusno a obrovitá „Magnesium Factory“ projevující se kromě monumentálně rezavých konstrukcí také neoddiskutovatelným čichovým vjemem.
Blížíme se k Masadě a zjišťujeme, že do svahu s Hadí stezkou se pěkně opírá slunce, přestože už z Eilatu nás provází kouřmo. U závory na nás paní z ochranky rozverně volá How are you? a po naší odpovědi Fine, thanks! nás propouští dál. Chlapík u vjezdu do garáží jen mávne rukou. Asi náš přízvuk zněl důvěryhodně.
 |
| Vyrážíme na Masadu |
Pojídáme chleba s chumusem, protože zjišťujeme, že nahoře se jíst nesmí. Doplňujeme vodu, necháváme si označit karty a vydáváme se na Švil haNachaš – Stezku hada. Masada se hrdě tyčí nad námi a zjišťujeme, že to nebude snadné. Je horko a vlhko. Jdeme jednotlivě, což mi vyhovuje. Fotím horu dírkovkou, ale bojím se, že jsem si kameru rozhýbal. Uvidíme.
Začíná opravdové stoupání a já uvažuji, jestli jsem nepřecenil své síly. Dech a tep cítím v celém těle. Nutím se do pomalého tempa a často odpočívám, po pár desítkách metrů. Asi ve třetině svahu zvažuji, že to vzdám a počkám na kluky dole. Jen nevím, jak jim to gestikulací naznačím – jsou vysoko nade mnou. Navíc je většinou nevidím. Nakonec se přinutím nedívat se nahoru a znovu si určuji pomalé tempo. Od poloviny je mi jasné, že dolů jedu jen lanovkou, ať to stojí cokoli. Najednou si uvědomuji, že kolem mě je stín – a že tu byl od začátku. Vysoko nad Masadou visí oblak. Něco mi káplo na hlavu. Nejdřív myslím na ptáky, ale pak si všímám ojedinělých teček na kamení. Nedá se říci, že prší – je to tak 5 kapek na čtvereční metr – ale je to příjemné.
Zbývá mi tak 50 výškových metrů a už vím, že to „dám“. Jsem propocený skrz naskrz. Petrové čekajínahoře u chodníčku k lanovce. Míjím je skoro beze slov, usedám v bráně a oddechuji. Tečou mi slzy a nemůžu mluvit.
 |
Hlavou mi táhnou dvě věci: I kdybych se sem ještě někdy podíval, touhle cestou už nejspíš nepůjdu – byla to asi poslední šance v mém životě. A to druhé – když člověk začíná nějaký velký úkol, většinou nemá představu o jeho skutečné velikosti. Tu získá až cestou. Někdy by to pak nejradši vzdal. A přitom ho provází nenápadná, tichá Boží přítomnost a milost. Stín, osvěžující kapky, požehnání.
 |
| Nálepka u vstupu na Masadu: "Usmívej se, B-h tě miluje." |
Nahoře si to „trochu“, asi 1,5 hodiny, procházíme. Nejvíc mě fascinuje obrovská cisterna, do které se dá sestoupit.
 |
| (foto PD) |
Nahoře vidíme asi dvakrát prolétat formaci F-15 a F-16. Letí údolími, níž než jsme my, a dost blízko. je to silný zážitek. Jedna z F-16 při průletu kolem mává. Neudržím se a zdravím, i když pochybuji, že si mě pilot v té rychlosti může vůbec všimnout. Kdy bych si byl pomyslel, že uvidím tahle letadla shora.
Sestup není tak náročný, jak jsem čekal. Z garáží odjíždíme jako poslední. Směřujeme do Ejn Gedi. Očekáváme večerní koupel v Mrtvém moři, sladkovodní sprchy a nocleh na pláži. Pláž je ale v rekonstrukci a je zavřená. Zajíždíme k místní Field School, volám recepčnímu a když se ho dočkáme, zjišťujeme, že nocleh se snídaní je tu za 137 NIS za osobu. Nechce se nám dát tolik, ptáme se na možnost kempování. Před branou. Je tam plácek s lavičkami. Parkujeme a večeříme, vedeme s PH zajímavý rozhovor o tom, co znamená být mužem a jestli a proč má člověk riskovat. Vedle nás parkují dva Američané z Kalifornie a ukládají se ke spánku podobně jako my. Hvězdy nejsou vidět, obloha je kalná.
PONDĚLÍ 19. ŘÍJNA – EJN GEDI, JERUZALÉM
Noc byla horká a dusná. Vylezl jsem z auta a uložil se na jednom ze stolů. Po pár hodinách se vracím do auta, protože mi začala být zima. Nechápu. Ráno se budím za slabého světla.
 |
| Ráno u Ejn Gedi |
Jdeme se trochu umýt do Field School a na střeše recepce vidím kozorožce. Chvíli zkoumám, jestli je živý, a pak si všimnu, že se mu hýbe tlamička. Snídani vybalujeme na odpočívadle – musli s mlékem,chleba, jablka – a po chvíli vychází z brány Field School stádečko kozorožců a pomalu nás obklopují. Ti menší okusují keře kolem, ty větší zaujala naše snídaně. Dostávají z ruky trochu musli a kousek jablka.
 |
| Ahoj, co máš k snídani? |
 |
| (foto PD) |
 |
| (foto PD) |
Po snídani sjedeme na parkoviště k národnímu parku. Vyptávám se ochranky na cestu do Jeruzaléma, údajně tam byl včera nějaký incident. Pán a paní mezi 50 a 60 lety, s pistolemi u boku, nechtějí mluvit anglicky. Sám jsem překvapen, jak snadno přecházím do zbytků ruštiny. My chočeme jechať po route adin, vy znajetě jesli eto bezopasno sivodňa? Pokyvují hlavou a chlácholivě nás ujišťují, da, eto bezopasno, tam soldaty. A paní ukazuje k nebi a říká, vy něbojtěs, tam vsjo znajut! Nebojte se, tam vědí všechno.
Dobrovolnice v bráně nám označuje karty, dává mapy a instrukce. Vydáváme se trasou kolem Davidova potoka (Nachal David). Nádhera. Tekoucí voda, světlé skály, svěží zeleň.
Cestou potkáváme damany, kteří si z nás nic nedělají. Jeden leží bez hnutí asi metr od cesty, možná si myslí, že ho nevidíme.
V soutěskách slyšíme hřmění a vidíme, že nad SZ je obloha temnější, ale nijak nás to netrápí. Fotíme. U Davidova vodopádu mi to nedá a fotím dírkovkou.
 |
| Davidův vodopád (pinhole) |
Od nádherného vodopádu stoupáme po strmém úbočí k Ejn Šlomit.
 |
| (foto PD) |
Když zdoláme kousek s lany a zábradlím a oddechujeme na nižším vrcholu, ozáří nás světlo a ani ne po vteřině následuje ostrá ohlušující rána. Nelíbí se mi to. Přesvědčuji kluky, že musíme rychle dolů. PD prý dokonce při výboji cítil statickou elektřinu ve vlasech. Pak se trochu uklidním a sledujeme, že tmavý mrak postupuje mimo nás. Další blesk. Napočítám osm vteřin. Vypadá to, že se bouřka vzdaluje, ale moc jistě se necítím. Pokračujeme k Ejn Šlomit. Mrak se opravdu vzdaluje.
 |
| Vyhlídka z Ejn Gedi na Mrtvé moře. Bouřka se vzdaluje. |
U Ejn Gedi si napouštím do lahve výbornou vodu z pramene. Není tak studená, jak jsem čekal, ale chutná dobře. Pil ji pravděpodobně i král David, když se ukrýval na zdejších „nepřístupných vrcholcích“. PH zůstává u pramene a píše dopis, my s PD sestupujeme. Cestou potkáváme vzrostlého samce kozorožce. Stojí u velkého balvanu a pózuje. PD si ho fotí.
Vyjíždíme dál, chceme se vykoupat na Mineral Beach. Ale tam je zavřeno, staveniště, nikde nikdo. K moři se nakonec dostáváme až na jeho severním konci (chof Kalija). Vstup 55 NIS je trochu dost, PH dostává slevu na ISIC. Na pláži lehátka, slunečníky, stoly, sprchy. Po koupeli a bahně obědváme. Pohoda.
Projíždíme kolem opuštěných bungalovů a tobogánů, které kdysi byly hned u pláže – Mrtvé moře zvolna ustupuje.
Vyrážíme k Jeruzalému. Máme možnost vidět, že skutečně „kolem Jeruzaléma jsou hory“ – věříme, že stejně jistě je „kolem svého lidu Hospodin“ a s touto nadějí pokračujeme po Route 1. V dálce zahlédneme Jericho. Stoupáme. Na checkpointech bez problémů.
 |
| Jeruzalém -- střed světa |
V Jeruzalémě se trochu motáme, ale PD se dobře orientuje v mapě a dojíždíme k hotelu Seven Arches. Fotím si profláklý pohled na Jeruzalém z vyhlídky na Olivové hoře a volám Ivě do Domu modliteb. Za chvíli ji v dálce vidím. Dojíždíme k ní a zajíždíme s ní k domu. Obklopují nás arabské děti a snaží se s námi mluvit anglicky, ptají se nás na jména. Přichází arabský chlapík a něco vyvolává malým megafonem. Děti se k němu rychle přemisťují a kupují od něho nanuky – je to místní zmrzlinář.
Iva nás uvádí do prostorného bytu, nábytek je typicky orientálně nabubřelý, ale byt působí střízlivě. Je tu na návštěvě Alena K z Mezinárodního domu modliteb. Dostáváme „uvítací“ čočkovou polévku – je výborná – a kávu s kardamonem. Iva vypráví, jak se dostala na tohle místo a jak to tu funguje. Pak nás nechává o samotě. Připravujeme se na zítřek a modlíme se. Jdeme spát pozdě.
 |
| Plánujeme (foto PD) |
Mluvíme o tom, že to byla milost, že na v En Gedi i u Mrtvého moře jsme byli s minimem turistů – největší dav dorazil vždycky až když jsme byli na odchodu.
ÚTERÝ 20. ŘÍJNA – JERUZALÉM
Blízký muezzin nás budí brzo, ale ještě usínáme. Muezzina vystřídá vytrvalý kohout, pak má muezzin ještě dva další krátké „vstupy“. Vstáváme v 6.00, abychom se stihli nasnídat ještě před modlitební hodinou. Pak se scházíme v modlitební místnosti, ze které je výhled na Krásnou bránu, Chrámovou horu a celý Jeruzalém je jako na dlani.
PD hraje na kytaru, já improvizuji na flétnu, zpíváme. Inspirace tu přichází lehce – modlitby i texty Písma přicházejí na mysl „samy“. Končíme Večeří Páně.
 |
| (foto PD) |
Všechno procházíme poměrně rychle, máme toho před sebou hodně. Stoupáme údolím potoka Kidron a do Starého města vstupujeme Lví branou.
Kolem rybníka Bethesda procházíme k Damašské bráně. Napětí je ve Starém městě cítit. Spousta obchodů je zavřených a turistů taky není moc. Kluci a děvčata v uniformách s hrozivě vypadajícími zbraněmi nám paradoxně dodávají pocit většího bezpečí.
Vycházíme Damašskou branou a jdeme k Zahradnímu hrobu.
Iva nám ukazuje, odkud jezdí autobus na Olivovou horu. PD všechno fotí, já jsem zase trochu napjatý ohledně času, ale Iva tvrdí, že všechno stíháme.
Třídou Proroků (haNeviim) míříme do Mea Šearim. Svět sám pro sebe. Uniformy tu nejsou k vidění, nepočítám-li černobílé oděvy ortodoxních Židů. Zajímavě se tu prolíná chudoba a bohatství, intelekt a pokora, víra a život. Chlapíci v černobílém s klobouky, ženy v černém nebo tmavém, dlouhé sukně, čepce nebo šátky.
 |
| (foto PD) |
Vetešnictví – zaprášená dílna nějakého optika – a o pár metrů dál zlatnictví s okázalou výlohou plnou stříbrných pohárů a svícnů. U každého domu stojí „strom života“ – rozvětvená vodovodní přípojka s vodoměry, přičemž instalace vede hadicemi po fasádě.
Zkusmo nakupujeme nějaké pečivo v krámku, kde je na dveřích tabulka prosící ženy, aby vstupovaly pouze v cudném oblečení. Pečivo je výborné. Vydržel bych tu dlouho jen chodit a pozorovat.
 |
 |
| "Stromem života je těm, kdo se jí drží." Míněno moudrosti. V tomto případě jde o babylónský talmud |
Vycházíme z Mea Šearim a procházíme tržnicí. Kupujeme olivy a ovoce. Iva nám dává čerstvé fíky– jsou o hodně lepší než sušené a lisované, které známe u nás. Nekonečné množství barev, vůní a zvuků. Po Jaffské třídě se vracíme do Starého města.
Za Jaffskou branou se rozcházíme, kupuji v mesiánském krámku hebrejskou Bibli a ve vedlejším korále. Tušil jsem, že to nebude jednoduché, ale arabské smlouvání a výřečnost je nad moje očekávání. Když se konečně dohodneme, jsem předán druhému klenotníkovi, který se mi snaží vnutit ještě náušnice nebo náramek. Přestože jsem best friend a brother, nakonec prchám a nedám prodavači vydělat víc na údajnou svatbu jeho syna.
Ulicí mezi Jaffskou a Sijónskou branou docházím Petra a Ivu. Je mi příjemné aspoň chvíli jít městem sám. Kupujeme nějaké dárky a zvolna kolem znovu postavené synagogy Churva docházíme k Západní zdi. Po nezbytné prohlídce věcí jsme vpuštěni na náměstí.
 |
| haChurva |
Nechci spěchat, přicházím ke Zdi pomalu. Nakonec stojím úplně u Zdi a modlím se. Slzím. Modlím se. Už nevím, za co. Na těch kamenech, kterých se dotýkám, jako by ležela tíha celého světa.
Odstupuji od Zdi a zdá se mi, že ostatní modlící se to vnímají podobně. Scházíme se s Petry a jdeme na prohlídku podzemí. Hovorný věřící Žid původem z Chicaga nám dělá průvodce.
Klasický icebreaker: Kdo je odkud. Vypráví svěže a vtipně, občas je na mě moc rychlý. Na něčí otázku May I take pictures here? odpovídá If you see any pictures on the walls you can take them all. Jdeme chodbami kolem starých základů Chrámu. Na některých místech se tu modlí židovské ženy a dívky. Na konci u podzemní nádrže končí vyprávění „přesahem“: Každý by měl mít chrám ve svém srdci.
Po prohlídce podzemí jsme vypuštěni „na světlo“, ale je už tma. Jdeme Starým městem k Jaffské bráně, kluci nakupují trička. Je tu dost prázdno. K Damašské bráně jdeme venkem okolo hradeb až na autobusové nádraží pod Golgotou. Ve městě je klid. Řidič nás v autobusu usazuje a na koberečku v uličce dokončuje modlitbu. Odvoz máme skoro až k domu. Nějaké arabské dítě na nás z balkónu něco pokřikuje, ale když odpovíme to Iva, nechá nás být.
Přicházíme dost unavení. Iva se odpojila ve Starém městě a připravila pro nás pečené kuře s opečeným bramborem a zatarem. Necháváme jí darem víno a avokádo. Večeře je skvostná, máme k ní polosladké izraelské červené víno. Nemá to chybu.
Město je klidné, jen jsou dlouho slyšet vtulníky. Jdeme spát.
STŘEDA 21. ŘÍJNA – GILBOA, GALILEA
Zaspali jsme. Včerejšek byl náročný a asi dospáváme i předchozí dluhy. Ráno modlitební, společná snídaně (olivy, mango, zbytek čočkové polévky). Loučíme se s Ivou. Odjíždíme autem, které po nočním deštíku není košer (je jako prase).
Přejíždíme do Bet Šeanu. Vedro. Vykopávky nás nezaujaly. Hledáme jen supermarket, nakupujeme. Kromě plzeňského tu tentokrát mají i novopacké pivo "Paka pramen".
Přesouváme se do Gan haŠloša. Koupeme se v minerálních jezerech a odpočíváme. Okusují nás ryby. Je mi to nepříjemné, tak rychle plavu, s pronásledováním se naštěstí neobtěžují. PH ale nakonec sedí na schodech a nechá se oždibovat hejnem ryb.
V Gan haŠloša ale není možnost noclehu. Hledáme tábořiště. Nic.
Jedeme do kibucu Bet Alfa. Paní u samoobsluhy nám dává číslo, volám tam a nabízejí mi přespání v ubytovně za 450 NIS, pak slevují na 400. Ptám se na možnost kempovat, ale v kibucu to nejde. Kdybychom si to rozmysleli, máme prý zavolat.
Odjíždíme tedy, stoupáme okolo tabule „Sea Level“ do pohoří Gilboa. Vápencové svahy s borovicemi, nízké slunce.
Na hřebeni u věže potkáváme vojáky, kteří tu něco cvičí. Mluví s námi, fotit se nechtějí. Fotíme se u jejich jeepu.
Když se loučíme, přeju jim HaŠem bless you, guys! a dodávám Am Jisrael chaj! Usmívají se. Narážíme na několik míst k přespání, fotíme krajinu v posledních paprscích slunce. Nakonec odbočujeme na Har Šaul (Saulovu horu) a zůstáváme tam.
Parkoviště, lavičky, borovice. Dole svítí kibucy, nedaleko na východě Jordánsko, na západě tušíme pobřeží Středozemního moře. Kousek dál na severozápad vidíme Nazaret a na severu osvětlený františkánský klášter na hoře Tábor. Večeříme a ukládáme se ke spánku, PH ještě píše deník.
Vyruší nás přijíždějící auto, ale je to místní pár, který sem jede na večerní rande. Měsíc v první čvrti mdle osvětluje krajinu. Je 21.00. Dobrou noc.
ČTVRTEK 22. ŘÍJNA – GALILEJSKÉ JEZERO, GOLANY
Večer nám ti dva místní říkali, jak krásně je u místních jezer – fishponds. Že je tam spousta ptáků, také pelikáni. Chov ryb má ovšem vedlejší efekt, o kterém jsme se přesvědčili v noci. Budím se několikrát. Respektive mě budí komáři. Kousání mi tak nevadí, ale bzučení u ucha mě vždycky vzbudí. PD spí tentokrát se mnou v autě, několikrát rozsvěcí a likviduje komáry. Dal bych přednost tmě a komárům, ale co se dá dělat.
Vstáváme za úsvitu před půl sedmou. Obdivujeme krajinu a fotíme. Snídáme chleba s nutelou (já s olivami) a pár drobností. Trochu pociťuji střevní potíže, beru si od PH uhlí.
Vyrážíme ke Genezaretskému jezeru. V Ejn Gev jsme na oběd moc brzo a klukům se na „památky“ do Kafarnaum zas tolik nechce, takže se domlouváme na malou zajížďku přes Golany (po 869 na Maale Gamla). Krajina se proměňuje – vysoká suchá tráva, ojedinělé stromy, občas vystupují světlé skály.
Objevují se značky „Tanks crossing“. Zastavujeme a fotíme si krajinu s vrakem tanku. Nemůžeme blíž, v sandálech se mi do vysoké trávy úplně nechce, ale hlavně hned podél silnice je plot z ostnatého drátu a tabule varující před minami.
Krajina působí drsně. Zastavujeme u místa s vodopádem. Vodopád není vidět, je v propadlině zarostlé bujnou zelení. Pokračujeme na Kacrin. Míjíme pomníček z roku 1973 – jeep zasažený za Jomkippurové války
a pak vidíme u silnice místo s historickými tanky. Vystupujeme, fotíme se u nich.
V Kacrinu odbočují autobusy s turisty k vojákům, podle plakátu mají něco jako den otevřených dveří. Nu, nedá se stihnout všechno. Sjíždíme podél Jordánu zpět ke Kinneretu. Podél silnice jsou minová pole, někdy z obou stran.
Přijíždíme do Kafarnaum. Projdeme památky jen zběžně, opouštíme davy turistů. Sjíždíme na neoznačenou cestu k pobřeží. Obcházíme pahorek se stromem a objevujeme vykopávky starého domu a další pahorek, na kterém jíme. Pravděpodobně ukrývá další stavbu. Na zemi je spousta střepů staré keramiky. Někdo už to tu asi probíral, jinak by nebyly na povrchu. Nemáme proto zábrany si jich pár odnést. I mezi památkami v Kafarnaum a jezerem se daly střepy najít. PD dokonce našel nějaký, který připomíná hrdlo olejové lampy. Historie je tu všudypřítomná. Nad autentickými zbytky obědváme a vydáváme se na další cestu. Uvažujeme, kde budeme spát.
V Tiberias si dáváme dobrou kávu na nábřeží a zmrzlinu u McDonalda (je tu wifi), ale jinak nám tu všechno připadá ušmudlané a nějaké divné.
 |
| (foto PD) |
Všude je swimming prohibited. Pod nábřežím spousty odpadků. Na trhu kupuji malý světlý šofar. Ani nemusím smlouvat, prodavač slevuje sám, jak si šofar dlouho prohlížím. PH odesílá z pošty dopis. Jedeme na jih a hledáme kemp. Volám na některé pláže, mají otevřeno, ale kemping nenabízejí. Na několika místech nám radí, ale bez odezvy. Chof Haon má plno, Chof Rotem je zavřená. Nakonec jedeme do Ejn Gev, rozhodnuti přespat na parkovišti.
Rybí restaurace s výhledem na jezero...
Výtečná Petrova ryba a pivo Goldstar.
Vydáváme se hledat Chof Sussita, tam by měl být kemp. V mapě je to hned vedle kibucu, ale nenacházíme cestu. Nakonec se hebrejsko-anglicky domlouvám s lidmi, kteří tu večeří u kavárničky. Radí dobře a přesně, za chvíli jsme tam. Správce nás asi o 10 NIS natahuje, ale nám je to jedno. Kempujeme. Ve sprchách je zhasnuto a nejde rozsvítit, tak tam jdeme s čelovkami. Plašíme nějaké malé gekony a dáváme si teplou sprchu. Čteme si z Bible o událostech kolem Genezaretského jezera a na dobrou noc a na desinfekci zažívání si dáváme trochu fernetu. PD zakuřuje dýmku, kterou dostal od PH k narozeninám. Plánujeme zítřejší cestu a ukládáme se ke spánku.
 |
| (foto PD) |
Na jezeře se dělají vlny, příboj šumí. Několikrát zaslechneme šakaly nebo lišky. Naproti se třpytí Tiberias, dorůstající měsíc dělá příjemné světlo. Je 23.45. Jdu spát.
PÁTEK 23. ŘÍJNA – TÁBOR
Ráno je jezero klidné. Před východem slunce fotíme, popojíždíme do kibucu Ejn Gev a nakupujeme v místní prodejně na 2 dny. Připomíná mi to tam konzum na Živohošti, jen je to trochu menší. Po nákupu snídáme u zavřené místní kavárničky a půjčujeme si jejich stolek. Za chvíli přichází majitel, přátelsky se s námi zdraví a prosí, abychom pak stolek vrátili na původní místo. Po snídani stolek vracíme a dáváme si u majitele výborné espresso. Poté vyrážíme na jih a na západ s pocitem, že u Genezaretského jezera je Ejn Gev to nejlepší místo na zemi.
 |
| Tavor |
Směřujeme na horu Tavor (Tábor), respektive na její severní úbočí do beduínské vesnice Šibli. Nakonec vystoupáme s autem na malé odpočívadlo a pokračujeme pěšky. Hora Tavor je zblízka slušný masiv se strmými úbočími. Jdu po silnici, kluci si cestu serpentinami „zkracují“, ale stoupají pomaleji než já, přestože jdu pomalu. Je pod mrakem, není takové horko.
Cesta se rovná a napravo stojí malý kostelík. Je zavřený, ale přes zamřížovaná okna a dveře zjišťujeme, že má výbornou akustiku. Snažím se kluky utáhnout, že zazpíváme něco z Taizé, ale nedáme nic dohromady. Nakonec zkusíme nějaký kánon a já si neodpustím kousek žalmu In exitu Israel de Aegypto, kam až si text vybavím. Nemůžeme se nabažit.
 |
| Kostel na hoře Tavor |
Pak pokračujeme k františkánskému klášteru. Skoro nikdo tu není a kostel působí moc pěkně. Masivní strohá stavba ze světlého kamene, uvnitř jen nad oltářem zlatá mozaika Proměnění na hoře a po stranách dvě kaple – Mojžíšova a Eliášova, jak jinak.
PD v kostele objevuje zásuvku. Smějeme se mu, že tu „načerpává energii“ – nabíjí si baterku do foťáku. Ale je to opravdu pěkné místo, působí tichým a útulným dojmem i přes velké rozměry.
Čteme texty o Proměnění na hoře, modlíme se. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme u kostelíka, pak nakupujeme v Kfar Tavor v samoobsluze a směřujeme na Karmel.
 |
| Pivo, vole? |
Delijat al-Karmel se nám moc nelíbí, Isfija je o něco lepší. Zastavujeme se v Kehilat haKarmel s nadějí na nocleh, ale získáváme jen pozvání na sobotní bohoslužbu. Večeříme v kibucu Bejt Oren na Karmelu na malé zídce s výhledem na okolní hory, okolojdoucí zdravíme šabat šalom.
 |
| (foto PD) |
Spekulujeme, jak to tu asi vypadalo při velkém požáru. Odjíždíme na pláž haBonim, cesta je jednoduchá, místo nacházíme bez problémů.
Slavíme erev šabat už na pláži a ukládáme se ke spánku. Dorůstající měsíc stojí vysoko a osvětluje pláž tak, že se dají vnímat barvy. Vlny buší do pobřeží. Jdeme spát ve 22.45.
SOBOTA 24. ŘÍJNA – KARMEL, CESAREA
Někteří vstávají před svítáním. Vane ostrý SZ vítr a na pláž dorážejí zpěněné vlny. S PD vyrážíme fotit, obejdeme útesy za pláží. Nevím, jestli z fotek něco bude, protože vítr je opravdu silný, nevím, jestli nerozhýbe stativ.
 |
| haBonim (foto PD) |
 |
| haBonim (pinhole) |
Vyrážíme na Karmel, vystupujeme na jeden kopec a za ukrutného větru snídáme. Obdivujeme Petrův „létající chléb“ – PH si namazal krajíc, ten se vznesl a přistál na zemi pod stolem. Smějeme se mu, že má chleba s příchutí Karmelu.
 |
| Karmelová snídaně (foto PD) |
Pokračujeme do Isfije na bohoslužbu do Kehilat haKarmel. „Americká“ zbožnost a hudba, ale jsou to mesiánští Židé a texty písní jsou prostě biblické texty, případně žalmy – v hebrejštině. Kázání je o Duchu Svatém jako Utěšiteli, ale kazatel mluví potichu a začíná novou větu ještě předtím, než tlumočník do hebrejštiny skončí, takže stojí dost úsilí mu rozumět. Po bohoslužbě chvilku zůstáváme, dáváme si kávu, trošku očekáváme nějaký zájem nebo pozvání, ale místní si jdou po svém, takže vyrážíme dál.
Zastavujeme na arabském trhu, okoušíme nějaké sladké pečivo, PD hledá nějaký dárek, ale nic. Na pitu nebo falafel u zdejšího stánku si moc netroufáme, moc to tam nevoní.
Odjíždíme na pláž Bet Jannaj, po pobřeží kousek na jih. Cestou se zastavujeme v Cesareji, kde mají k našemu překvapení otevřeno. Procházíme ruiny města – muselo být opravdu impozantní. Pak pokračujeme.
V Bejt Jannaj nejdřív nakupujeme a pak se utáboříme na pláži. V hale obchodního centra se domlouváme útržky hebrejštiny s paní, která nám prodává výbornou pitu (anglicky nemluví).
 |
| Židovská babička prodávající -- o šabatu -- skvělou pitu. Pikuach nefeš? (foto PD) |
Vítr spíš sílí než polevuje. Využívají to místní kitesurfeři. Chvíli blbneme ve více než metrových vlnách, někteří až tak, že máme pochybnosti, jestli se ještě vrátí. Pak PH domlouvá, že si můžeme sníst své jídlo za hospodou, kde nefouká.
Stavíme stan, zdá se mi, že vítr trochu slábne, kluci si to nemyslí. Spíme všichni ve stanu. V noci se budím s pocitem špatného vzduchu, těžko se mi dýchá. Otvírám síťku stanu, ale nepomáhá to. Vítr ustal, ale vzduch je plný vodní tříště. Je dusno. Nakonec usínám.
17
NEDĚLE 25. ŘÍJNA – BET JANNAJ, ODLET
Ráno vítr nefouká, ale vlny zůstaly stejné. Vstáváme s PD před východem slunce, fotím poslední políčko dírkovkou.
Koupeme se a balíme. Vítr zase sílí, nad mořem visí tmavé mraky. Zastavujeme se v obchodním centru na kávu, PD ještě pro něco jde. V obchodním centru několikrát vypadne elektřina. Na blízkém transformátoru po izolátorech běhají „ohníčky“. Začíná pršet, vítr se blíží vichřici. V lijáku jedeme pomalu směrem na Tel Aviv, na silnici leží palmové listy a větve.
Odbočujeme a dostáváme se do kolony. V duchu se chvílemi modlím a chvílemi přemýšlím, jak to bude probíhat, když zmeškáme odlet. Jsem ale méně nervózní, než bych čekal. Dva kilometry popojíždíme asi hodinu, pak se trochu rozjíždíme a volíme jinou cestu. Na další křižovatce nejdou semafory a všichni se snaží projet. Voják převádí po přechodu starší lidi. Nějaký motorkář nechává stát svůj skútr a organizuje dopravu.
Projeli jsme, ale vyhráno nemáme. Nakonec se dostáváme na letiště, podle tabulí nacházíme parkoviště, kde se vracejí půjčená auta a shuttle nás odveze k terminálu 1.
Tam jsme odbavení, vcelku v pohodě, jen za pasovou kontrolou kluci musejí vybalit všechno z příručních zavazadel. Moje dírkovka prochází kupodivu opět bez jakékoli větší pozornosti. Jen doufám, že mi neusmažili filmy – dívčina u rentgenu mi tašku prosvítila dvakrát.
Odlet je zpožděný kvůli provozu, místo v 17.50 startujeme v 18.30. Startujeme nad moře z dráhy 26 a vidíme osvětlený Tel Aviv i další místa na pobřeží.
 |
| Tel Aviv (foto PD) |
Při stoupání to hází, vítr už není takový jako ráno, ale sílu má. Stáčíme se k severozápadu a ještě mezi mraky zahlédneme typický výběžek Haify a pár světýlek z Libanonu. Svítí měsíc, jsou vidět hvězdy, pod nimi bílé chuchvalce mraků a v mezerách světla na ostrovech nebo na pevnině. Zapínám si na telefonu GPS a čas od času si ukládám waypointy. Letíme v 11 300 metrech.
Na Ruzyni přistáváme na dráhu 24 jako do peřin. Přílet je na čas, zpoždění jsme dohnali. Vyzvedáváme kufry, loučíme se s PH, a Pavel nás vyzvedává a veze do Stodůlek.
Naše pouť skončila, máme nafocené filmy a paměťové karty, v batozích špinavé prádlo, nějaké dárky a také pár kamenů a mušlí, ve spacácích písek z pláže Palmachim.