Rok 2023: kulaté životní jubileum si žádá nějaké zastavení; maximum sluneční aktivity se blíží, tak co zkusit výlet za polární září někam na sever?
Najít termín po podzimní rovnodennosti, kdy bude nízká cena letenek do Tromsø, Měsíc kolem novu a šance na slušné počasí bylo složité, ale nakonec se to povedlo; sladit to s termíny dovolené a nadšením kamarádů už tolik ne, takže nakonec jedu sám.
Bude to tedy trochu "pouť na sever"... Jazyková bariéra v tom osamění bude výhodou, na druhou stranu v případě potřeby není problém se kdekoli domluvit anglicky.
[fotky se dají kliknutím zvětšit]
Odlétám z Prahy ve čtvrtek 9. 11.
 |
| Kamarád mi tvrdil, že ta čára je poledník. V tom případě to mají piloti s navigací dost jednoduché. |
Po přestupu v Oslo odlétáme už v noci, a tady už je poctivý zimní provoz, před startem nás odmrazují.
Po 19. hodině máme přistávat. Blížíme se k Tromsø od jihu a už klesáme, světla v kabině jsou ztlumená, a najednou... je tam!
 |
| Takhle nějak jsem ji uviděl z letadla |
Ubytování mám asi tři kilometry od letiště, jdu pěšky podél silnice, padá sníh. Hostitel mi ukazuje pokoj a celý byt. A taky fotky -- před týdnem předváděla polární záře takovou show, že to fotil mobilem z okna z kuchyně. Aurora was dancing like crazy, říká. Snažím se nedělat si moc naděje, ale třeba... Jsem ale utahaný z cesty a brzo usínám. Budím se kolem osmé, venku nepatrně začíná svítat. Slunce vychází někdy v 9.20. Vyrážím ven.
 |
| Bydlíme na sídlišti, IKEA style |
"Nelíbí se ti počasí? Počkej pět minut..."
A ono je to tu podobné.
Vyrážím na obhlídku ostrova. Severní pobřeží, alespoň podle mapy, vypadá docela slibně pro případné večerní pozorování, a vlastně tu nic není tak daleko, aby se nedalo jít pěšky. Kus podél letiště...
...až na severozápadní cíp ostrova Tromsøya.
Cestou zpátky se slunce začíná sklánět k západu. Však je taky už jedna hodina po poledni.
Přecházím most mezi ostrovy
...a je tu můj dnešní cíl: Tromsdalenkirke aneb Arktická katedrála.
Jenomže je jedenáct a otevřeno je až od dvou. Je mínus devět a docela fouká. Pár fotek kostela zvenku...
A pak přes most zpátky, do tepla, do Podolí, do lékárny...
Ne, do obchodního centra, jak jinak.
A pak zpátky, už je otevřeno. Chvíli se s tím prostorem "ve stanu" snažím nějak srovnat...
Přes starý přístav
A pak si sednu do lavice a mám několik hodin času v relativním tichu.
Večer taky vypadá zvenku zajímavě.
Sobota večer.
Obloha je jasná a předpověď počasí i aktivity vypadá celkem slibně, tak si objednávám večerní výlet za polární září. Všechno mám s sebou, a vyzvednou mě ve městě, takže nemusím nejdřív "domů". Stačí jen přejít most a počkat. Čekání je ovšem dlouhé a mrazivé. Pak přijíždí mikrobus, jede s námi nějaký anglický pár a cestou nabíráme ještě několik lidí. Jedeme na Kvaloyu a někam dál, přehled nemám. V jedné vesničce mikrobus brzdí a před námi se po silnici motají dva mladí losi. Pak nám nakouknou do okénka a někam odkráčejí. Sedím nabalený v těsném mikrobusu, foťák hluboko v batohu, tak obrázek nebude.
Nakonec zastavujeme u pobřeží, od moře to studeně duje, za plochým kamenitým břehem hučí příboj, nad mořem se třpytí Velký vůz a Kasiopea a v dálce osvětlený most. Naši průvodci rozdělávají oheň. A zatím nad nimi...
Zcela nespolečensky se vytrácím z dosahu rudé záře a třeštím oči do tmy. Je tam!
Neodolal jsem... jedno "selfie s polárkou" nakonec.
Ještě bych tu vydržel, ale turisté mají domluveno, v kolik budou v hotelu. Škoda. Druhý den mi hostitel ukazuje fotky od svého kamaráda z druhé poloviny noci. Škoda. Ale člověk nemůže chtít všechno...
Neděle 12. listopadu. Jsem rozhodnutý vyrazit na bohoslužbu do Tromsdalen Kirke, i když je mi jasné, že v norštině nebudu rozumět ani slovo. Vlastně dvě tři možná ano. Nu, odhadl jsem to skoro přesně.
Známou cestou přes park, dolů do města, přes most...
Schází se tu Norská národní církev, vyznáním jsou to vlastně luteráni. A dnes jsou tu křty malých dětí a děti jsou vůbec v celé bohoslužbě hodně zapojené. Pochopil jsem slovíčko pro děti, bylo o bouři na moři. Moře byla modrá plachta, se kterou děti bouřily a paní učitelka bouřila na klavír... Všechno je velmi sváteční, velmi severské, improvizace na varhany při Večeři Páně trošku jazzová.
Před kostelem stojí zaparkovaná místní "koloběžka", na které nějaká holčička přivezla svého menšího sourozence. Holčičku za jízdy jsem nefotil, aby nebylo nedorozumění...
Po bohoslužbě to chce odpolední výlet. Aspoň krátký. Na okraj města je to kousek. Tak stoupám k horám. Chvilku uvažuji o zdolání vrcholu nad městem, ale ten nejnižší, co na něj vede lanovka, má skoro 500 metrů a já jsem teď v nějakých třiceti nad mořem. Všude je sníh a za tři hodinky se setmí.
To ne. Takže procházka do údolí.
Kolo nemám. Asi bych ani nechtěl, v tomhle. I když je na elektřinu.
Přicházím zpátky ke "katedrále". Jdu se dovnitř ohřát a trochu rozjímat.
Odcházím až večer, tedy něco kolem čtvrté. Je tma, jen vzdálené hory ještě odrážejí narůžovělý přísvit.
Je v "dómu", prvním kostele, který ve městě stál.
Je to stejná církev jako ráno, dokonce stejná farářka. Po bohoslužbě se podává káva.
Pondělí 13. listopadu. Chtěl jsem zdolat nejvyšší vrchol na Tromsoyi, tedy nějakých 140 metrů vysokou horu, ale pak mne zlákaly kopce na Kvaloyi za letištěm. Letiště musím ovšem obejít, což je trochu oklika, tak je z toho celodenní výlet.
A pak mě čeká samozřejmě most.
Most nechávám za sebou a stoupám do kopců.
Podle mapy tu mělo být jezírko a nějaké vodopády, ale z jezírka se vyklubala betonová vodárenská nádrž a vodopády jsou schované ve strmém svahu ve sněhu.
Takže se jen pokochám výhledem na moře a hory s posledními slunečními paprsky a spěchám dolů, aby mne tu nezastihla tma.
Na mostě na zpáteční cestě zažívám zvláštní pohled. Napravo zlatě končí den, nalevo se ujímá vlády mrazivá noc a zasněžené hory svítí proti temnoucí obloze.
A do té nastupující noci, ještě dál na sever, odlétá letadlo.
Já zatím ne. Ještě mám pár hodin, letím až ráno.
Ještě chvíli můžu stát v modrém soumraku mezi zlatým dnem a šedou nocí, do které svítí zasněžené hory.
Díky.
Ano, já tu ještě chvíli budu.